Některé ženské uživatelky okusily v rámci online hry i sexuální obtěžování.
Skutečná realita už nestačí. Moderní technologie přinesly v loňském roce něco nevídaného, neslýchaného a donedávna ještě nepředstavitelného – masově distribuovanou virtuální realitu, která začala hrát ve světě technologií významnou roli.
Už nejde jen o pokusné simulace či hologramy pěveckých hvězd, ale i klasické hry, 360 stupňová videa a dokumenty ve vašem vlastním obývacím pokoji. Stačí si nasadit speciální brýle či helmu.
Zájem žen je nevelký, ale roste
Pouze za rok 2017 se očekává, že toto odvětví vydělá přes 7 miliard dolarů a v roce 2020 by se jeho hodnota měla vyšplhat až na 150 miliard. To není málo a za daných okolností se tedy vynořuje otázka, jakou roli v daném byznysu budou hrát ženy. Ženy tvůrkyně a ženy uživatelky. Přestože je byznys s virtuální realitou stále víceméně v rozběhu, nepopiratelně mu dominují muži ai vytvářený segment se orientuje více na ně.
Profesorka Anneke Smelik, odbornice na vizuální kulturu z Radboud univerzity v Nizozemsku, pro The Guardian uvedla, že „Hry a virtuální realita obecně jsou považovány za mužskou parketu. Ale ženské umělkyně a filmové tvůrkyně si musí začít osvojovat nové žánry a technologie pro vypovězení jejich vlastního příběhu.“
Zatím se největší investice vkládají do adrenalinových her, 360 stupňových zážitků a pornografického průmyslu.
Z několika výzkumů ve Velké Británii navíc vyplynulo, že muži se k využívání virtuální reality hlásí častěji než ženy, přičemž alespoň jednou v životě ji vyzkoušelo zhruba 20 procent z nich. Žen bylo pouhých 13 procent. Ukázalo se také, že dvě třetiny žen ani příliš netouží takto experimentovat a asi nikoho nepřekvapí, že většina z nich neznala ani jednu z pěti nejznámějších značek vyrábějící produkty virtuální reality.
Nástrahy? I ve hře může přijít obtěžování
Pokud by se i ženy chtěly více zapojovat do tvorby i využívání virtuálních technologií a virtuální reality, ještě ani zdaleka nemají přímo vydlážděnou cestu bez překážek. Přestože se tato sféra může zdát jako banální, neboť jde zejména o svět zábavy, iv ní se setkávají s nástrahami podobnými těm ve skutečném životě.
Výjimkou není sexuální obtěžování či diskriminace a rasismus vůči ženám pracujícím v technologické oblasti, o nichž informovala americká studie na 2000 zaměstnancích.
Svět virtuální reality však tohle všechno dovoluje posunout na ještě jinou úroveň. V říjnu minulého roku například svou zkušenost se sexuálním obtěžováním ve virtuální hře zveřejnila autorka Jordan Belamireová a její text se velmi rychle rozšířil na internetu i v zahraničních médiích.
V rámci online hry QuiVr, kde bojovala proti zombiím, ji jeden z dalších hráčů začal chytit na hrudi, neboť na základě hlasu poznal, že jde o ženu. Ve hře ji pak honil a opakovaně se jí snažil dotýkat. Spolu s incidentem tak přišla na přetřes i otázka, jakou roli hrají etika a pravidla slušného chování ve virtuálním světě.
Na rozdíl od skutečného života však ten imaginární nabízí i řešení použitelná pouze ve hře. Když se vývojáři hry QuiVR doslechli o Belamireově případě, vytvořili do ní update, který postavě umožňuje ukrýt se do jakési „osobní bubliny“. Ta má v budoucnu podobným incidentům zabránit.
Jaké je to být jedinou ženou ve vlaku
Mezi ženami, producentkami v oblasti virtuální reality, existuje několik z nich, které chtějí, aby tento sektor nezůstal v genderově nevyvážené podobě stejně jako jiné oblasti zábavního a technologického průmyslu. Sdružují se ve skupinách na sociálních sítích, vytvářejí tematické webstránky či organizují workshopy a akce, ve kterých chtějí v dalších ženách podnítit zájem o toto téma.
Jednou z prvních vlaštovek, která od zábavného aspektu přešla do těžkého a serióznějšího tématu, je nezávislá filmařka z Londýna, Jayisha Patelová. Potenciál virtuální reality využila k natočení krátkého dokumentu Notes to My Father, ve kterém zobrazuje příběh Ramadevi, oběti obchodování s lidmi v Indii.
Po nasazení helmy se člověk ocitne v její kůži a zažívá situace, které si jinak neumí představit. Jedna ze scén se například odehrává ve vlaku, ve vagónu plném mužů. „Snažila jsem se, aby divák pocítil, jaké to je být jedinou ženou ve voze a všichni tito muži se na vás dívají. Slyšíte, jak si napravují pásky, jak těžko dýchají, až začnete chápat, co to znamená, když je žena objektivizována,“ přiblížila filmařka.
Její dokument poněkud připomíná kontroverzní experimentální hru Autumn z roku 2015, ve které se člověk dívá na svět očima ženské oběti znásilnění. Cílem této virtuální reality je vyvolat pocit empatie a pochopit, jak se žije s posttraumatickou stresovou poruchou, záchvaty paniky či strachem z vycházení z domu po násilném činu.
Diskuse v kavárně s tichým posluchačem
Dalším praktickým příkladem, jak využít virtuální realitu nejen pro zábavu, ale i vzdělávání a informování, je vizuální podcast s názvem No Small Talk, za kterým stojí producentka Catherine Allenová. Divák je opět v pozici pasivního pozorovatele, či lépe řečeno tichého posluchače.
Jedná se o talkshow ve formě virtuální reality natočenou ve 360 stupních, která se zaměřuje na ženy generace Y a zastřešila ji BBC. Moderátorka Cherry Healeyová a blogerka Emma Gannonová v ní diskutují na různá témata sedí za stolem v kavárně.
The Guardian označil program za krok vpřed ve vytváření obsahu virtuální reality, který je přístupný i ženskému publiku. Nesetkal se však s úspěchem u každého. „Někteří mužští diváci, na kterých jsme ho testovali, ho zkrátka nechápali. Když spolu ženy konverzují, muži to často označují jako pomluvy či klábosení, což zní velmi povrchně a neproduktivní. Ale když konverzují muži, popisuje se to jako diskuse, úvaha či debata. Naší show jsme se tento pohled snažili změnit,“ řekla Allenová.
První kroky ve světě virtuální reality tak ženy učinily v duchu rozvoje dovedností, empatie a vzdělávání. Spíše než na zábavný aspekt se rozhodli zaměřit na vypovídání příběhu či poukázat na závažné problémy jako je sexuální násilí. Potenciál celého byznysu a ženské role v něm však stále čeká na své objevení.
